Itolas – chovná stanice Brazilských fil

O nás

V létě roku 2009 se nám dostalo do rukou nové číslo časopisu „Pes přítel člověka“ s tematickým článkem o brazilských filách. Vždy jsme měli psy, ale neměli jsme fily… ale filu jsme vždy mít chtěli. Pochopitelně tedy, že každá náhodně získaná informace o filách vždy zatoulala myšlenky tímto směrem. No a článek v tomto čísle dál tedy „řádně zabrat“ :-) ..

Asi jako u každého, který není blíže obeznámen s tímto plemenem, tak i naše úvahy se nejvíce točili kolem ostrosti plemene, vhodnosti k dětem apod. Tentokrát však nezůstalo jen u řečí typu: „tento pes se nám opravdu líbí, ale…“ Pořád bylo léto 2009, takový ten jeden z mála „prázdných“ volných večerů, kdy si člověk jen tak brouzdá po netu, popíjí víno… a na stole leží časopis, ze kterého vykukuje hlava brazilské fily… klik – Google … „brazilská fila“ – klik první, druhý, třetí odkaz… hmm… pěkné… myšlenka „kdo ví, jak je to se štěňaty“… klik… štěňata brazilská fila“… hmm – právě k odběru… pro odvážnější myšlenku „kdo ví jestli by se snesla s našimi psy“ nakonec pro jistotu leží na stole zapsané tel. číslo z jedné inzerce… No, a když už bylo tel. číslo získané, zapsané – tak je hloupé nezavolat – samozřejmě jenom proto, aby člověk věděl jak se fila snese s ostatním psy J . Telefonát nám odpověď na otázku dal – Jenže! Těch otázek jsme měli nakonec nějak víc a nám se na všechny dostalo odpovědí, které svým způsobem nějak podivně zapadali do mozaiky s názvem „brazilská fila“ na naší zahradě.. V tom, že jsme se náhodou dovolali paní Gabriele Pavlíčkové, která byla shodou náhod autorkou článku jsme samozřejmě viděli hned znamení. I ten volný víkend před námi lec co signalizoval… no… na výlet kdy jsme šli ukázat našemu staršímu klukovi štěňátka těch pejsků z obrázku v časopise, jsem pro jistotu vzal teplou deku do auta :-) .. Byl to opravdu pěkný výlet.. Na dohled Krkonoším, s příjemnými lidmi, spoustou psů kolem… no a k Šimonkovi se pořád měla jedna malá psí „kulička“ – i on se nějak v ní zhlídl… Po obědě, kde jsme se chtěli rozhodnout o již vlastně rozhodnutém jsme se domů vraceli s tygrovanou kuličkou na zadním sedadle… Ještě večer, když jsem se s naší Heather „mazlil“ jsem ji ve svých pozůstatcích zbývajících obavách, šeptal: „nesežereš nás ale všechny, že ne?“ :-) .. Toho večera to byly také poslední obavy z tohoto plemene, které jsem kdy měl.. Věnovali jsme se Heather opravdu poctivě a nechtěli jsme nic nechat náhodě – vše nám nakonec vynahradila a není nic, co by nás jakkoliv u ní trápilo. Nakonec se nám zalíbili výstavy, Gabriela pro nás byla nejen zdrojem různých rad a postřehů, ale stali jsme se i přátelé, no… a tak trochu jsme tomu propadli… Připadalo nám tedy absolutně přirozené, že chceme mít „zlatého chlapa“… Tentokrát jsme již měli zcela jasnou představu a tak jsme chvíli čekali,… a dočkali se… Arson ze Skuhrovského hrádku k nám rovněž zapadl úžasně.

Dnes, kdy už si myslíme, že alespoň trochu se můžeme vyjádřit k tomuto plemeni, musíme potvrdit slova, které jsme již často četli… Totiž… je to skutečně neskutečně úžasné plemeno.